Argentina si 27. října 2019 zvolila svého dalšího prezidenta. Stal se jím se 48 % hlasů Alberto Fernández, který je členem Justicialistické strany, tedy největší strany v rámci perónistického hnutí. Jedním z jeho prvních kroků v oblasti hospodářské politiky bude restrukturalizace veřejného dluhu. Klíčovým předpokladem úspěchu je vzájemná spolupráce s jeho viceprezidentkou, bývalou prezidentkou země z let 2007-2015, Cristinou Fernándezovou Kirchnerovou, stejně jako jeho schopnost udržet sjednocené různé perónistické frakce.
Ceny aktiv klesají již od srpnových primárek, které trhy překvapily právě vítězstvím Fernándeze. Předpokládá se, že obrat politiky více doleva povede k vyšší makroekonomické nestabilitě země. Prudkým oslabením reagovala také měna a zdá se, že Argentina bude čelit svému již devátému státnímu bankrotu.
Myslíme si, že trhy mohou být poněkud přeprodané. Vláda prezidenta Fernándeze si uvědomuje, že zachování přístupu k mezinárodním kapitálovým trhům je v jejich nejlepším zájmu. Přesto je potřeba podotknout, že dohoda s Mezinárodním měnovým fondem (MMF), který je největším argentinským věřitelem, nebude vzhledem ke stavu místní ekonomiky jednoduchá.
V roce 2018 se Argentina potýkala s měnovou krizí a mírou inflace dosahující dvouciferných hodnot. MMF přislíbil nejprve úvěr ve výši 44 miliard USD, který byl ještě téhož roku navýšen až na rekordních 57 miliard USD. To oživilo vzpomínky na rok 2001, kdy půjčka od MMF vedla k výrazným úsporným opatřením, kvůli kterým došlo k omezení domácí poptávky a zhoršení postavení obyčejných Argentinců. Země navíc zůstala bez přístupu ke kapitálovým trhům po více než deset let.
Ačkoliv je Fernández ideologicky perónista, věříme, že spolu s viceprezidentkou Kirchnerovou zvolí pragmatický přístup. V následujících letech pravděpodobně dojde k restrukturalizaci dluhu, přičemž podmínky nebudou tak špatné jako v roce 2001. Předpokládáme, že nová vláda nebude chtít první roky svého mandátu strávit hašteřením s věřiteli a bude se raději soustředit na makroekonomickou stabilitu a realizaci svých slibů.
Na základě historické zkušenosti s argentinskými bankroty můžeme říct, že: